Máte auto schopné alespoň trochu se poprat s terénem a milujete přírodu? Sbalte přítelkyni, nebo děti a manželku a jeďte na pár dní do Karpat. Třeba do pohoří Apuseni, kde jsem koncem léta 2010 testoval mercedesy.
Jen na pár vteřin zastavíte, tak vaše auto obsypou žebráci. Takhle o zemi Drakuly uvažují už jen ti, kdo ji naposledy navštívili za Ceauseska. Milovníci terénních vozů naopak Rumunsko znají jako zemi zaslíbenou.
Výlet do rumunských hor může stále pro někoho znít jako akce pouze pro kované dobrodruhy. Není to tak dlouho, psal se rok 2007, kdy jsem hodiny marně přemlouval manželku k cestě do Bulharska přes rumunské Karpaty. Ještě hodinu před odjezdem to vypadalo, že místo na Burgas vyrazíme do Berouna na chatu. Nakonec z toho byla jedna z nejhezčích dovolených, kterou jsme zažili. Synům přitom bylo tenkrát 6 a 7 let.
Nad pozvánkou od Mercedesu k testování terénních aut a vozů SUV do pohoří Apuseni tím pádem jásám a týdny dopředu se těším jak malý Jarda Jágr na přihrávku. Žádné obleky, kravaty a škrobená zdvořilostní konverzace, ale propocená trička a prach uprostřed divočiny. Zkrátka novinářská akce roku!
Zkouška trpělivosti
Sobotní cesta z Prahy se ale změní kvůli dvěma zácpám na maďarských dálnicích v utrpení. První nás potká na dálnici před Budapeští kvůli stažení provozu do jednoho pruhu, druhou zapříčiní na obchvatu maďarského hlavního města malá bouračka. Celkově nachytáme v kolonách skoro dvě hodiny. Když k tomu přičteme několik kratších zastávek a oběd, tak se cesta dlouhá 920 km protáhne na celodenní program.
Z Prahy jsme vyráželi v 6 ráno, do pensionu Casa Noastra (www.pensiunea-casa-noastra.ro) v městečku Arieseni uvnitř pohoří Muntii Apuseni dorážíme až po osmé tamního času (sedmá středoevropského).
Líbí se mi taktika Mercedesu dát novinářům k vyzkoušení jiná auta na cestování po dálnicích a jiná na horách. Hodiny v koloně se mi na zadních sedadlech luxusního korábu s označením R 350 CDI tráví s notebookem na kolenou celkem v pohodě.
Zaujal mně malý rozdíl mezi spotřebou při devadesátce, kdy si tenhle kolos řekne o sedm až osm litrů nafty, a při 130 km/h s devítilitrovou konzumací.
Naopak značný rozdíl panuje mezi komfortním a sportovním naladěním tlumičů. Ve sportovním módu to vzadu docela drncá, naopak komfortní znamená létající koberec a luxusní kancelář.
Auto není stavěné na divokou jízdu, čemuž odpovídá i rozvážné chování automatické převodovky. Někdy rozmýšlí, jakou rychlost zvolí, takže i když má motor spoustu síly, předjížděcí manévr nějakou dobu trvá.
Personál hotýlku Casa Noastra stavěného ve stylu Drakulova hradu naštěstí dobře ví, jak utahaným posádkám dobít energii. Postará se o to hlavně výtečná aromatická a tak akorát sladká borůvkovice afinata.
Pohodu dodává i fenka bernardýna Sára, která v jednom kuse spí v místech, kde nejvíc překáží v cestě, aby si vysomrovala podrbání.
Standardně vybavený dvoulůžkový pokoj s televizí, ale bez internetu stojí 160 lei, což koncem srpna 2010 odpovídá necelé tisícovce. Podobné cenové poměry panují i v ostatních pensionech.
Dostávám ubytování ve čtvrtém patře, tedy až úplně ve věži, kam vedou desítky strmých dřevěných schodů. Noc při otevřeném okně (přes nadmořskou výšku blížící se tisícům metrů je tady příjemné teplo) proběhne bez útoku zákeřného karpatského krvesaje i česnekové obrany, voňavý horský vzduch rychle vrací síly po celodenním trmácení.
Zkouška SUVerenity
Druhý den začíná voňavým horským ránem. Jedním z takových, kvůli kterým stojí za to žít.
Pobíhám kolem pensionu, čuchám ze všech sil vůni posekané louky a fotím vysoké rasochy vzorně vyrovnané v řadách.
Na příjezdové cestě k hotelu čekají v řadě vyrovnaná úplně jiná auta, než kterými jsme včera přijeli. K dispozici je celá flotila aut Mercedesu, která mohou do terénu.
Lezu do toho nejméně terénního, ale nejpohodlnějšího: ML 320 CDI 4MATIC. Velké luxusní auto se řadí mezi typické představitele třídy SUV, která je stavěná víc na silnice než do těžkých podmínek.
Ježdění rumunskými horami není offroad v pravém slova smyslu. Pro místní jde prostě o normální silnice, po kterých jezdí do práce, za nákupy i zábavou. Co na tom, že jim chybí asfaltový koberec a tvoří je v lepším případě udusaný jíl nebo šotolina a v tom horším velké kameny a skalnaté schody.
Každopádně na nich potkáváme auta všech možných tříd, velikostí, kategorií a hlavně nejrůznějšího stáří. I když povrch nabádá minimálně k použití vozu SUV a terénní vozy tvoří tak čtvrtinu provozu, jezdí po nich lidé s obyčejnými daciemi, ale i fabiemi, audinami, golfy, passaty a dalšími auty, která žádnou speciální terénní výbavou nedisponují. Provoz občas bývá docela hustý a vyhýbání se někdy neobejde bez sklápění zrcátek a balancováním kol na hraně svahu. Šrámy na karoserii místních tak patří ke koloritu, spatřili jsme i olejovou stopu, ale nebyli jsme svědky žádné větší bouračky.
Úsměv budí na horských komunikacích některé dopravní značky. Například omezení rychlosti na 60 km/h v úseku se zhoršeným povrchem. Průměr naší kolony sestavené z aut s pohonem všech kol činil 11 km/h.
Cesta za nákupem tak pro obyvatele nejvýše položených horských vesniček znamená celodenní zaměstnání.
Ale zpátky k ML. Jízda s ním, to je i na rozbitých cestách hlavně komfort, pohodička, pohupování, hladké řazení. Chyběl mi ale trochu kontakt se silnicí, auto je na můj vkus trochu těžkopádné.
Přesedám do třídy G. Je to jako vyměnit restauraci pětihvězdičkového hotelu za ten nejobyčejnější lokál na Žižkově. Přechod z koženého tlumeného komfortu širokých a měkkých sedadel do nepohodlného, těsného, tvrdého a hlučného prostředí, kde každou chvíli něco vrže a sténá včetně vyklepané posádky. Místo nulového kontaktu s podkladem tady cítím každé zrnko písku pod koly. Tohle bylo fakt brutální střídání.
Na druhou stranu, když potřebujeme nafotit něco z těžšího terénu, třeba přejezd brodu s velkými kameny, je géčko jediným autem, které si tam v pohodě troufne. Rváč, kterého nějaký ten šutr a vyjetá kolej nerozhází – to je třída G. Na trase, po které jedeme, jde ale o zbytečný extrém.
Sedám i za volant dalších aut z naší kolony. Máme s sebou i dodávku Viano a jejího většího bratříčka Sprintera – obě auta samozřejmě disponují pohonem všech kol. Zatímco upachtěná jízda Vianem žádné velké potěšení neskýtá, za volantem Sprintera se mi líbí pohled na dění pode mnou z monumentální výšky jak v kabině velkého náklaďáku.
Během dopoledne auty zdoláváme vrchol hory Cucurbata Mare s nadmořskou výškou 1848 m.
Výhled odtud nemá chybu.
Kolem hory potkáváme několik jezdců s enduro motorkami, pro které jsou místní silnice stejným požehnáním jako pro milovníky terénních aut. Zatímco v Česku na pořádnou lesní cestu, kterou byste mohli bez hrozby pokuty projet, nenarazíte, tady si můžete vybírat. Přitom nejde o žádné porušování zákonů nebo vandalismus, ale o jízdu po veřejných silnicích, které jsou jen v trochu jiném stavu, než jsme v Česku zvyklí.
Na konci druhého dne ulehám v pensionu Apuseni (www.pensiuneaapuseni.ro) po pár skleničkách opojné afinaty po dlouhé době s čistou hlavou i díky tomu, že mi tady uprostřed hor nefunguje mobil ani wifina.
Zkouška zvadlých svalů
Druhý den ježdění začínáme s Mercedesem třídy GL, specifikací 350 CDI. Tenhle mastodont delší než pět metrů mi přijde z flotily aut s třícípou hvězdou do rumunských hor nejvhodnější.
Na rozdíl od ML není tak oteklý a těžkopádný, ale pohodlím nezaostává. Tady na šotolině, kamení a v bahně mi naprosto vyhovuje.
Škoda, že se nedostanu k volantu hbitého GLK, které požívají jen organizátoři. Vzhledem k tomu, že jsem rumunské hory v roce 2007 v pohodě zdolal Toyotou RAV4, tak mám pocit, že GLK pro potřeby naší transylvánské expedice naprosto dostačuje.
Cestičkami vyřezanými do zelených kopců přijíždíme asi dva kilometry od přírodního výtvoru, k němuž nás už čtyři kola nezavezou.
Nezbývá, než protáhnout sezením ochablé svaly na nohou a vydat se strmou cestou dolů, na které občas pomáhají i lana a řetězy, do tajemného nitra jeskyně Cetatile Ponorului.
Oběd po výletu všichni zhltnou bez připomínek. Upřímně, rumunská kuchyně asi nikdy nebude mou favoritkou. Zastávka v maďarském pensionu po cestě do Rumunska byla výrazně lepším kulinářským zážitkem. V Karpatech podávají hlavně polévky připomínající kombinaci boršče a eintopfu, obsahující vše, co dům dá, ale bez výraznější chuti. Také při konzumaci masa a příloh sahám po soli a pepři častěji než obvykle.
Sedám zpátky za volant Mercedesu GL, tentokrát nejsilnější naftové specifikace 450 CDI. Za sametového doprovodu osmiválce jedeme spořádat další chod úžasného přírodního menu pohoří Apuseni. Vodopád Cheile Galbenei.
Není velký, ale spolu s hlubokou tůní uprostřed skal ho cítím jako nádhernou odměnu za absolvovanou trasu.
Večer v pensionu Vraja Muntelui (www.pensiuneavrajamuntelui.ro), kde už mne plně dostihne civilizace v podobě wi-fi připojení, naposled zahřejeme zkřehlé kosti borůvkovicí.
Ave afinata! Ave Apuseni!
Další fotky a popisky
Stádu volně pobíhajících koní se třída G evidentně líbí nejvíc ze všech mercedesů. Aby ne, jsou si naturelem hodně podobní. Šlachovití, hrdí, nezkrotní.
Géčka ale budí největší úspěch i u rázovitých obyvatel pitoreskních vesniček. Co by za taková auta dali. Musejí si většinou vystačit se starými daciemi, nebo nákladními romany. Lepší auta mají většinou „náplavy“ z měst.
Jediný problém, který v průběhu dvoudenního putování potkal naši kolonu způsobil neopatrný kolega, který při zastávce sjel z cesty tak šikovně, že přejel velký ostrý balvan, který se zašprajcoval pod kryt černého ML. Šutr jsme rozbili a jelo se dál.
Silnice z bláta a kamení spojují horské vesničky s prostými dřevěnými chalupami.
Stavení lemují ohrádky pro kozy, krávy nebo koně.
Stejně prostě jako domečky a jejich okolí vypadají i obyvatelé rumunských hor. Možná nám přijdou trochu k smíchu. Můžeme ale říct, že žijeme lepší život?
Venku je teplý a slunečný srpnový den. Uvnitř jeskyně Cetatile Ponorului sychravý zimní soumrak. Nádherný kontrast světla a tmy mě nutí neustále sahat zablácenýma rukama do brašny pro foťák.
Úplně na dně jeskyně teče ledová ponorná řeka. Už vím, proč jsme si měli vzít nepromokavé boty.
Brrr! Sápu se zpátky za ostrým světlem.
Sluneční paprsky řežou do tmy. Z mokrých skal se odpařuje voda a pára dává přírodnímu divadlu neskutečně mystické obrysy.
Postavy ploužící se z nitra hory připomínají zombies.
Také cestou k vodopádu se musíme obejít bez našich motorových pomocníků. Šplhání po stěnách uvnitř kaňonu řeky by nezvládlo ani Géčko.
I když to by tím potokem asi rovnou projelo. Naštěstí taková varianta nikoho ani nenapadá.
Závěrečná koupel pro nejodvážnější.
Mapa
Fakta
| Praha-Arieseni | 910 km podle viamichelin.com |
| Doba jízdy | minimálně 10 hodin |
| Rumunsko - rozloha | 238 000 km2 |
| Nejvyšší bod |
Moldoveanu (2554 m n. m. |
| Počet obyvatel | 22 milionů |
| Měna | lei |
| Muntii Apuseni | rozsáhlý horský masiv v západní části země, součást Jižních Karpat |
| Rozloha | 20 000 km2 |
| Nejvyšší bod | Cucurbata Mare (1848 m n. m.) |
Zdroj: Wikipedia.org
blog comments powered by Disqus
