Test Chevroletu Orlando

 
Chevrolet Orlando přijel do třídy kompaktních rodinných víceúčelových aut označovaných MPV s nezaměnitelným vzhledem a charakterem.

Na rozdíl od francouzských konkurentů nestaví jeho design na vzdušnosti a velkém prosklení, ale na robustnosti. Využívá řady prvků, které jsou typické spíš pro terénní auta. Pojetím se tak nejvíc podobá Volkswagenu CrossTouran.

Slovo "kompaktní" v jeho případě platí pouze s přimhouřenýma očima. Délkou 4,65 m totiž většinu konkurentů přerostl a na pouhých devět milimetrů se přiblíšil Renaultu Espace, který patří o třídu výš - mezi velká MPV. Ostatními rozměry ale mezi kompakty nevyčnívá.

Standardně sedmimístná konfigurace umožňuje pohodlné svezení čtyřem velkým dospělým a třem menším nebo dětem. Žádnou ze sedaček nelze vyjmout z auta, skládají se do podlahy.

Orlando podle nás osloví zejména početnější rodiny.

Silnou stránkou modelu je poměr ceny a výbavy. Učarovala mi také měkkost dvoulitrového naftového motoru.

Za největší slabiny považuji mělký kufr a horší výhled z auta.

Chevrolet Orlando se vyrábí v Jížní Koreji a v Česku se začal prodávat začátkem roku 2011.

Design

Auto se částečně tváří jako teréňák. Plastové lemy spodní části karoserie, falešné kryty podvozku, vyboulené blatníky, masivnost, robustnost, malá plocha prosklení, hromada plastů a plechu - to všechno jsou vlastnosti, které běžně využívají vozy SUV nikoli MPV.

Chevroletu Orlando rozhodně nemůžu upřít originalitu a zajímavost, i když ve mne nevyvolává pocity líbivosti.

Zepředu na první pohled praští do očí obří zlatý kříž, znak Chevroletu, uvnitř vstupu do hladiče.

Zezadu zaujmou střešní ližiny přetékající ze střechy na záď a zároveň do střechy integrované, bez obvyklé mezery. Dají se na ně namontovat příčné držáky.

Uvnitř se Orlando hodně podobá Chevroletu Cruze. Přístrojová deska je podle mne nejen zajímavá a nezaměnitelná s jinou značkou, ale také hezká.

Plasty jsou sice pouze tvrdé, ale vypadají pěkně na pohled i dotek.

Čtyři testovaná auta na mne působila docela kvalitně. U jediného z nich jsem slyšel drobné popraskávání v palubní desce.

Dveře u řidiče se zavírají docela tlumeně. Na rozdíl od těch pátých, jejichž zabouchnutí mi připadalo víc jako plechové prásknutí.

Líbil se mi bezhlučný chod tlačítek a ovladačů.

Ještě více mne ale nadchlo utlumení zvuku naftového motoru. Do kabiny velmi málo proniká i hluk od podvozku a obtékání vzduchu kolem karoserie - a to i při dálničních rychlostech.

Pokračování článku Řidičova zóna

Kompletní ceník, výbavy, technické údaje, další fotografie, barvy a možnost porovnání s konkurencí najdete zde.

blog comments powered by Disqus