Test Toyoty C-HR
24. listopadu 2016
Ondřej BěhalToyota vstoupila mezi kompaktní SUV tak, aby si její novinky pod označením C-HR všichni všimli. Nejde jen o výrazný design, ale také o fakt, že jako první zcela vynechala naftové motory a spoléhá pouze na benzin, nebo kombinaci benzinu a elektřiny u hybridní verze.
Zkratka C-HR se mě plete s hondami CR-V a HR-V. Sami lidé od Toyoty úplně přesně nevědí, co vlastně znamená. Nejčastěji se na prezentaci uvádělo vysvětlení Coupé High Rider, tedy zvýšené kupátko, ale zaslechli jsme i Compact Hybrid Revolution, tedy kompaktní hybridní revoluce nebo Cross Hatch Rundabout, tedy kříženec pocházející z hatchbaocku a sloužící pro rychlé projíždění kruhových objezdů. Nejúsměvnější a možná nejblíže pravdě je teorie, že šlo o kódové označení projektu, které bez povšimnutí prošlo až do sériové verze. Mezi námi novináři a údajně i v českém zastupení Toyoty se nejvíc ujalo jméno Toyota Chr :-)
Buď jak buď, označení auta se mi nelíbí, protože není originální. Co se mi naopak na Toyotě C-HR líbí při porovnání s ostatními SUV nižší střední třídy ze všeho nejvíc, jsou jízdní vlastnosti. V zatáčkách C-HR vůbec nepřipomíná poloterénní auto a chová se v nich stejně agilně jako hatchbacky typu VW Golf s kvalitním podvozkem, a k tomu nabízí téměř dokonalý komfort.
Za největší slabinu při porovnání s konkurencí považuji malou variabilitu vnitřního prostoru, která je horší než u většiny hatchbacků.
V nabídce převažují verze s předním pohonem, které by měly tvořit drtivou většinu prodeje v Česku, ale nechybí ani možnost pořídit si C-HR s pohonem všech kol.
Nejčastějšími zákazníky Toyoty C-HR by měly být páry a jednotlivci s aktivním způsobem života, ale auto může fungovat bez problémů i jako jediný vůz pro menší rodiny. Výčet potenciálních zákazníků bych tedy doplnil o táty od rodin, kteří se sice přizpůsobí přání manželek pořídit si SUV, ale rádi by si i poloterénním autem užili na asfaltu zábavu a svižné svezení.
Toyota C-HR se vyrábí v Turecku a v Česku se prodává od listopadu 2016.
Design
Nevzniknout auta jako Honda "UFO" Civic osmé generace nebo Nissan Juke, působil by design Toyoty C-HR mezi automobilovou konfekcí jako rána pěstí mezi oči.
Jenomže zvlášť siluetou karoserie připomínající kupé a snad až přehrávanou svalnatostí se C-HR Nissanu Juke opravdu hodně podobá. A z mého pohledu to toyotu nepoškozuje jen proto, že vypadá jako kopie, ale také proto, že ji kvůli podobě s Jukem lidé berou za menší auto, než ve skutečnosti je. Nissan Juke patří o třídu níž mezi malá SUV a Toyota C-HR konkuruje většímu Qashqai, což na první pohled rozhodně nevypadá.
Když jsem ale Juke viděl jet při testech C-HR okolo, musím uznat, že toyota vypadá moderněji a její křivky na sebe tak nějak lépe navazují. Líbí se mi mnohem víc.
Kdybych se oprostil od toho, že nějaký Juke existuje, pak bych Toyotu C-HR hlasitě pochválil za odvážný, nepřehlédnutelný a mimořádně dynamický design, vedle něhož vypadá většina ostatních SUV jako neforemné krabice.
Nápad se zadními klikami splývajícími s karoserií a umístěnými ve vrchní části dveří také není úplně originální. Podobné najdete právě třeba i u Nissanu Juke. Fotku zvětšíte kliknutím na ni stejně jako všechny ostatní v testu.
Menší zadní okénka než u Toyoty C-HR jsem u pětidveřového auta ještě neviděl. Skla v nich se ale dají do dveří zcela zapustit.
Jedno přední světlo Toyoty C-HR měří přibližně tři čtvrtě metru, což je v době uvedení auta na trh údajně světový rekord. Zatím se mi nepodařilo zjistit, jestli není světově rekordní i jeho cena. Každopádně ve standardu všech verzí obsahuje halogenové žárovky.
Všechna auta na mezinárodní prezentaci naopak disponovala příplatkovými full LED světlomety, které vypadají i svítí opravdu parádně.
Hodně rozměrná jsou i zadní světla. Zde opět s příplatkovými diodami.
Design klasické (vlevo) a hybridní verze se mírně liší.
Hybridy poznáte u Toyoty už tradičně podle modrého znáčku.
Koho to netrkne, dozví se to i z nápisů na karoserii.
Jezdil jsem se dvěma bílými C-HR a tahle barva podle mě autu sluší. Existují ale i další povedené barevné odstíny. Navíc lze u výbavy Dynamic bez příplatku kombinovat barvu karoserie s černou střechou tak jako u našich bílých aut.
Interiér Toyoty C-HR už není tak křiklavý jako karoserie, přesto mi i jeho design připadal odvážnější než u ostatních modelů značky.
Zejména nejkurážnější výbava Dynamic s modrou linkou prolínající se celou přístrojovou deskou působí opravdu poutavě. Nebo spíš pouťově? To záleží na vkusu každého soudruha a soudružky.
Testoval jsem dvě nejvyšší výbavy, takže mi materiály v interiéru připadaly až prémiové. Nechyběla spousta kůže, Toyota do ní obalila i vrchní část přístrojové desky, hodnotně ale působí i plasty. Základní verze bude pravděpodobně působit trochu obyčejnějším dojmem. Už proto, že první výbavě Live chybí velký osmipalcový displej na středovém sloupku.
Toyota C-HR vypadá jako ingot a pevnost karoserie se příznivě projevuje i na její tuhosti v krutu. Nestalo se, že by v autě něco zaskřípalo nebo se ozval jiný pazvuk.
Vlastně ano, jedinou výjimkou na perfektním zpracování byly stěrače s nepříjemně trhavým chodem.
Vzhledem ke standardně černému čalounění střechy na mě působí interiér s minimalistickým prosklením dost tmavě a vůbec bych se u C-HR nebránil pořízení panoramatické střechy, abych ho trochu rozjasnil. Ta ale v nabídce není.
Odhlučnění kabiny v rámci SUV nižší střední třídy hodnotím jako průměrné. Zejména hluk motorů do interiéru občas pronikal docela intenzivně.
